Život plastického chirurga? Operace po úrazech i napadeních psem

Plastická chirurgie není jen o novém poprsí, plochém břiše či rovnějším nose. Často právě skalpel plastického chirurga může po nehodě či úrazu vrátit řadu lidí do normálního života.

Před nedávnem jste si mohli přečíst příběh Štěpánky, kterou pokousal pes, a i přes rozsáhlá zranění má v obličeji jen malou jizvičku. Jak často se podobné úrazy stávají? Jak je důležitá spolupráce pacientů s operatéry a další otázky jsme položili MUDr. Kláře Novotné z Fakultní nemocnice Vinohrady.

Setkáváte se často s případy pokousání?

Úrazy způsobené pokousáním na našem pracovišti ošetřujeme relativně často, obvykle 1 až 2x týdně. Častěji se jedná o malé děti a naštěstí většinou to nebývají tak rozsáhlá poranění jako právě v případě Štěpánky.

Vypozorovala jste za svou praxi, že by šlo o nějakou konkrétní rasu?

Nedá se říct, jaká rasa je nejnebezpečnější. Vždycky je nezbytný moment, který pes vyhodnotí např. jako ohrožení a začne se bránit. Častěji se jedná o psy vlastní, nebo někoho blízkého, např. babičky, souseda. Myslím, že je důležité být pozorný na místech výskytu dětí a psů. Například mi velmi vadí, že naprostá většina psů v MHD má košík maximálně na krku, nebo v ruce majitele, a to i když je v těsné blízkosti kočárek s batoletem, vždy mám strach. Mnohokrát jsem už od majitelů pejsků slyšela větu „on nikdy nikomu nic neudělal"...

„Já ale vinu psovi nedávám. Beru to spíš jako vlastní pochybení a selhání. Od začátku jsem jeho výchovu nezvládla a on to dobře vycítil. Nyní je ve specializovaném zařízení na převýchovu a záchranu psů tohohle typu, kde mu doživotně budeme platit pobyt. Je tam spokojený. A zvládají ho tam," doplňuje odpověď paní doktorky pacientka Štěpánka.

S jakými úrazy obličeje a hlavy se ve FNKV setkáváte nejčastěji?

Zdá se mi, že maximum úrazů obličeje jsou úrazy sportovní nebo „sportovně volnočasové". U dospělých jsou příčiny velmi pestré, u dětí dle mého vede trojice: trampolína, koloběžka a uklouznutí u bazénu. Nemalé procento úrazů obličeje jsou pády v opilosti, má nejméně oblíbená skupina pacientů. Dopravní nehody a pokousání zvířaty naštěstí tvoří minoritu.

Jak dlouho může trvat operace při rekonstrukci obličeje? Jaké okamžiky bývají nejvíce kritické? V případě Štěpánky se podařilo obličej zachránit při jedné operaci? Daří se to tak často nebo je spíše běžné, že pacient musí operací podstoupit více? 

Operace trvají v závislosti na rozsahu poranění od desítek minut do několika hodin, například operace, kterou prováděl přednosta naší kliniky doc. Sukop v únoru loňského roku, kdy provedl replantaci kompletně odtrženého skalpu - kůže vlasaté části hlavy a kůže čela, trvala, jestli se nemýlím kolem 9 hodin. Při operaci úrazu obličeje u pacienta, který je stabilizovaný, není bezprostředně ohrožen na životě, máme vlastně trochu času si situaci promyslet, tkáně poskládat, zjistit rozsah poškození a udělat maximum, co lze.

Pokud zjistíme, že nám někde tkáň schází, můžeme např. část tváře ponechat krytou dočasným krytem a po několika dnech dodat kožní transplantát z kůže z jiné části pacientova těla. Korekční operace můžeme provádět u pacientů, u kterých není výsledek po první operaci dobrý, nebo došlo k deformitě např. růstem nebo tahem jizev. Jizvení jako takové považuji za nejdůležitější. Jizva zraje rok i dva a to je doba, kdy se s ní dá pracovat. Proto učíme všechny naše pacienty provádět tlakové masáže, aby měli jemné a měkké jizvy, zmenšíme tím na minimum nutnost korekcí jizev.

Předpokládám, že fáze před operací i při ní je pro pacienta velice psychicky náročná. Jak důležitou zde vnímáte důvěru mezi pacientem a lékařem?

Myslím, že je nezbytné s pacientem mluvit, vysvětlit mu, proč jsou věci, jak jsou a jaký je plán a jaká rizika. Pacient, který má strach a je plný nejistoty, dle mého názoru nebude stonat dobře.

A jak důležitá je podpora jeho nejbližších?

Myslím, že podpora nejbližších je velice důležitá ve všem, co děláme a co se nám v životě přihodí. Pokud je to tak stresující situace jako rozsáhlé poranění obličeje, pak je důležitá dvojnásob. Stejně tak považuji za nenahraditelnou důvěru mezi pacientem a lékařem a moc se snažím, aby mi moji pacienti důvěřovali. Nikdy totiž nevíme, jak jednotlivé zákroky dopadnou a i když děláme maximum, někdy to není podle našich představ a podle očekávání pacienta.

Proč jste si zvolila právě chirurgii? Co operujete nejraději a proč? Máte velmi náročné povolání, které vyžaduje velkou zručnost, pevné nervy a soustředění. Jak relaxujete, tzv. si dobíjíte baterky?

Chirurgie je nádherná tím, že brzy vidíme výsledky a svým zákrokem můžeme pacienta jeho choroby nebo problému zcela zbavit. Pro mě osobně je krásná i v tom, že mě vždy bavilo něco dělat rukama. Oblíbené operace jako takové asi nemám, ale v budoucnu mám touhu se věnovat spektru výkonů v rámci dětské plastické chirurgie - vrozeným vývojovým vadám. Hodně mi dobíjí baterky spokojení pacienti, když ošetřený malý kluk řekl mamince, že se těší, až si zase něco udělá, abychom mu to mohli u nás zašít, zamáčkla jsem slzu (smích).

Relaxovat se snažím aktivně, sportovat, asi nejvíc si vyčistím hlavu v horách, kam s manželem rádi vyrážíme.