Ideál ženské krásy není fenoménem dneška

Rozhovor s předním plastickým chirurgem MUDr. Tomášem Doležalem o ženách, o ideálu ženské krásy a změnách, kterými prochází...

Mohu se Vás zeptat, jak probíhá rozhovor s pacientkou a první kontakt s ní?

Během první návštěvy, jež trvá zhruba půl hodiny až hodinu, se seznámím s přáním ženy. Poté hledáme společnou cestu technické proveditelnosti a estetické vhodnosti. V případě nutnosti usměrňuji prvotní představu pacientky o výsledku operace do příslušných mezí reality. Je třeba najít souzvuk s pacientkou do posledního detailu. Spokojenost by měla být na obou stranách. Seznamuji se se záměry, které ženu vedly k tak zásadnímu rozhodnutí, jako je zákrok na lidském těle. Přibližuji jí průběh operace a předkládám fotodokumentaci z jiných operací před zákrokem a po něm. V této fázi jsem spíše psychologem, zjišťuji, co ji přivádí do mé ordinace. Tyto ženy netrpí žádnou viditelnou nemocí, ale vnitřně jsou nešťastné, zužuje je určitý komplex ze svého vzhledu, který s sebou strhuje řadu jiných problémů s nevyrovnaností a celkovou nespokojeností v životě. Po zákroku jsou ženy sebevědomější, a tím pádem se jim povětšinou mnohem lépe daří.

Pane doktore, stává se, že některé operace odmítáte?

Přání pacientky změnit svůj vzhled musí vycházet z její psychiky, musí to být její rozhodnutí, za kterým by si měla pevně stát. Někdy se při rozhovoru dozvídám, že se odhodlala k zákroku pod tlakem někoho jiného. V takových případech neoperuji. Uvedu vám příklad ze životní praxe: stává se, že do mé ordinace zavítá žena, jež by chtěla provést augmentaci prsou. Je mi řečeno, že se svou velikostí byla spokojena do doby, než potkala svého současného přítele. Líbí se mu ženy s větším poprsím, a totéž vyžaduje i na své partnerce. Ta se mu podvolí a navštíví plastického chirurga. Nikde není zaručeno, že zmiňovaný partnerský svazek dlouho vydrží. Hrozí zde, že za rok přijde tatáž žena znovu a bude žádat o vyjmutí implantátů. Mezi případné klientky se řadí i ženy, které mají určitý psychický problém. Okolí je nepřijímá, nemají mnoho přátel a ostatní se jim v komunikaci vyhýbají. Takové ženy pak hledají důvod nezájmu ostatních ve svém vzhledu a předpokládají, že jeho změnou se problém vyřeší. Najdou si proto na své postavě či tváři objektivní odlišnost či nesrovnalost a označí ji za zdroj všech nepříjemností. Takové pacientky jsou po operaci sice se svým novým vzhledem spokojenější, ale jejich problém neřeší. Okolí je stále nepřijímá, a tak se buď rozhodnu pro další plastický zákrok, nebo chirurga nařknou z nedbalé či nedobré práce. Takové potenciální klientky neoperuji a jejich záměr se snažím odhalit během prvotního rozhovoru v ordinaci.

Cítíte se spíše jako umělec, doktor, či psycholog?

Vše v jednom. Prvotně jsem samozřejmě chirurg. Bez medicíny by nebylo řemeslo plastické chirurgie. Potřeba je příslušné vzdělání a atestace. Cesta budoucího plastického chirurga je dlouhá, může se jím stát až zhruba deset let po promoci. Zároveň by měl mít umělecké vlohy a výtvarný talent. Důležitá je představivost, estetické cítění a kromě lékařské anatomie by mu neměla být cizí ani estetická anatomie výtvarníků. O roli psychologa jsem se již zmiňoval. Podstatné je nalézt správnou cestu pro chirurga i pacientku. Musíte si uvědomit, že ačkoli je tento obor rutinou, jako jakýkoli jiný, nemůžete brát vše jako „na běžícím páse“. Je nutné se vcítit do potřeby daného člověka a zjistit, jsme-li operací schopni přání klientky naplnit.

Jaká je u vás nejfrekventovanější společenská skupina pacientek? Jakým povoláním se nejčastěji věnují?

Nedokážu vám na to přesně odpovědět, protože si povolání pacientek nezjišťuji. Ale obecně se o modelaci prsou zajímá střední vrstva žen. Trápí je ztráta tvaru prsou po kojení a psychicky tím trpí. U zvětšení prsou je klientela podobná jako u mammaplastiky. Ženy si přejí doplnit úbytek prsní tkáně po těhotenství anebo se jedná o pacientky, které se svým vzhledem živí, tj. tanečnice, striptérky apod. Do mé ordinace zavítají též mladé dívky, jež zužuje komplex z malých prsou.

Jaká je podle vašeho názoru nejvhodnější načasování pro plánování operace?

Nejoptimálnější jsou chladnější měsíce. Parné léto není nejvhodnější, protože by se jizvy neměly vystavovat slunečnímu záření po dobu dvou až tří měsíců a ani pocení v obvazech není v době rekonvalescence to nejlepší. Ovšem musíte si uvědomit, že jsou oblasti, kde teploměr neklesne pod dvacet stupňů celsia celoročně a plastické operace se tam provádějí celoročně.

Stává se, že tělo pacientek nepřijme implantáty nebo jizvy špatně srostou a pacientky jsou nespokojené? Funguje v plastické chirurgii reklamační řád?

Žádný plastický chirurg by vám neměl zaručit stoprocentní úspěšnost operace. Oblast rizik u zvětšování prsou je dobře zmapovaná. Mezi nejčastější komplikace patří tvorba tzv. kapsuly. Jedná se o ztvrdnutí prsou, kdy si tělo vytvoří silnou vrstvu jizevnaté tkáně kolem celého povrchu implantátu. Tento problém je však ve většině případů chirurgicky řešitelný. Kapsula se vyskytuje zhruba u tří procent pacientek.

Jaké jsou pacientčiny první pooperační reakce po odstranění obvazů?

Během první návštěvy je pacientka ještě před zákrokem seznámena prostřednictvím fotografií s průběhem operace a na pooperační stav je předem připravena.

Rozmlouváte pacientkám někdy jejich vysněný zákrok z jakéhokoli důvodu, i proti jejich vůli?

O dvou příkladech jsem se již zmínil. Ale obecně odmítám všechny operace, které jdou za hranici únosnosti, estetiky a technické proveditelnosti. Při plánování zákroku je třeba vnímat postavu člověka, jak případná operace ovlivní jeho celkový vzhled. Jiné je zvětšení prsou u dívek vysokých a jiné u drobných apod.

Kolik operací za měsíc průměrně odvedete?

Jedná se zhruba o deset až dvanáct operací týdně, z toho asi sto augmentací ročně.

Na závěr, jak byste specifikoval sousloví ideální postava a krásná žena?

Tak to bohužel asi nelze. Samozřejmě existují objektivní ideální proporce, ale ty jsou podmíněné dobou, společností a jsou omezeny místně i kulturně. Jiný existuje současný ideál např. v Brazílii a jiný u nás. Jiný ideál a jiné postavení ženy bylo ve dvacátých letech dvacátého století a jiný dnes. Také je třeba si uvědomit, že ideál ženské krásy není fenoménem dneška, ale byl tu přítomen vždy. I když jiný.