Mikrochirurgie – jiná dimenze plastické chirurgie
Závažné úrazy končetin provázejí lidstvo již od počátků existence až dodnes, jen příčinná souvislost se trochu změnila. Dříve, před érou antibiotik a očkování, i malý úraz končil v tom lepším případě amputací postižené končetiny.
Objevení antibiotik
Zásadním zlomem bylo objevení antibiotik, která při dobré chirurgické péči zachraňovala život. Na druhé straně se ale ve větší míře začaly objevovat defekty na postižených částech těla a končetinách, které pacienty značně omezovaly či dokonce invalidizovaly. Díky naléhavé potřebě řešit tyto poúrazové stavy byly vyvíjeny první techniky uzavírání defektů, často velmi zatěžující pro pacienty, avšak s profitem záchrany postižené končetiny. Velkým průkopníkem v této oblasti byl profesor František Burian (český lékař, jenž bývá považován za zakladatele československé a za jednoho z průkopníků světové plastické chirurgie), který popsal a provedl řadu takových operací.
Objev mikrochirurgie
Významným objevem, který posunul problematiku defektů končetin do další roviny, byl objev a zařazení mikrochirurgie do medicíny. Do plastické chirurgie byla tato technika využívající zvětšovací optiku a jemné instrumentárium včleněna v polovině 80. let minulého století a od té doby je neustále rozvíjena.
Plastický chirurg se k defektům postižených končetin dostává mnohdy až s odstupem, kdy je pacient sice již mimo ohrožení života, ale jako pozůstatek těžkého úrazu má různě velký defekt na postižených částech těla. Technik a postupů pro řešení poúrazových stavů je několik a právě závažné úrazy končetin, kde je porušen kožní kryt a přítomna často nestabilní zlomenina s infektem kosti, bývají indikovány k ošetření mikrochirurgickou technikou.
Přečtěte si také: Úraz palce z pohledu plastické chirurgie
Bližší informace k zákroku
Jak se provádí zákrok?
Výkonu předchází vyšetření pacienta – angiografie, ultrazvuk, CT. Často pak plastický chirurg spolupracuje s ortopedem či traumatologem. Je to ale plastický chirurg, kdo musí provést rozvahu a zvolit optimální postup, tedy rozhodnout se pro vhodný typ laloku: svalový, svalově-kožní či jiný. Nejčastěji se používá technika svalového laloku ze širokého zádového svalu, který se našívá na cévy dolní končetiny.
Sama operace je prováděna často ve dvou týmech lékařů, kdy jedna skupina ošetřuje místo defektu, chystá jej k uzavření a připravuje příjmové cévy. Druhý tým odebírá zvolený lalok, preparuje a připravuje cévní svazek k našití do místa defektu. Teprve pak přichází ke slovu mikrochirurgie, kdy jsou pod mikroskopem a pomocí instrumentária postupně našívány cévy laloku na příjmové místo. Velikost cév je cca 2 až 3 mm a je třeba našít tepny i žíly buď technikou „End to End" či „End to Side". Do místa defektu je tak všit lalok, který ho zcela uzavírá a při současném podání antibiotik je vysoká pravděpodobnost zhojení a „vyléčení“ pacienta. Operace trvá i pět hodin a po výkonu je nutné sledování pacienta i jeho „nového laloku“ na JIP oddělení. Pokud se vše povede a lalok se vhojí, pacient opouští zdravotnické zařízení asi tři týdny po výkonu a odebírá se do domácího léčení.
Je více než jisté, že medicína ve všech svých oborech udělala za poslední dobu značné pokroky a díky mikrochirurgii mají dnes pacienti velkou šanci přežít i těžké úrazy bez větších tělesných handicapů.
Nejčastější příčiny defektů končetin
Nejčastějšími příčinami poškození končetin jsou automobilové nehody a pády z výšek. V případě defektů na podkladě změn stavu cév pak dominují křečové žíly, ateroskleroza, cukrovka aj.
