Liposukce versus neinvazivní techniky
Váháte mezi klasickou liposukcí a pokušením odzkoušet některou z neinvazivních metod? Trápí vás tukový polštářek na neobvyklém místě? Jak by vám poradil MUDr. Martin Tománek z pražské kliniky Laser Plastic? Více v rozhovoru s předním českým chirurgem.
Pane doktore, dá se říci, že se v jistém smyslu staly hitem současnosti tzv. neinvazivní metody liposukce, názory odborníků se však různí. Jsou tyto metody podle Vašeho názoru účinné?
Neinvazivní techniky k odstraňování přebytečného tuku z určitých tělesných partií lze obecně definovat jako metody, při jejichž aplikaci není nutné pronikat do podkoží. Můžeme sem zařadit přístroje typu UltraContour, UltraShape, kavitace, radiofrekvence, rázovou vlnu a v poslední době i kryolipolýzu.
Setkáváme se u nich s propagací mnohacentimetrových tělesných úbytků tuku, s nabídkou trvalého efektu, bezbolestnosti i s faktem, že tyto metody jsou nabízeny jak renomovanými zdravotními zařízeními tak fitcentry či kosmetickými podniky.
Mnohé z těchto přístrojů asi mají své využití a za určitých okolností částečný efekt přinesou, je však nutno si uvědomit několik faktů:
1. Již samotný název některých těchto neinvazivních technik jako „bezbolestná liposukce“, či „liposukce třetí generace“, není zcela šťastně zvolený. To proto, že slovo liposukce je složeno ze dvou základů lipos (tuk) a sucho (odsátí), tedy znamená doslova odsátí tuku. K tomu však u těchto technik určitě nedochází, protože tukové buňky jsou ponechávány na místě, bez odsátí a spoléhá se na jejich, zjednodušeně řečeno „odplavení“ pomocí lymfatického aparátu, respektive na jejich „metabolismus přirozenou cestou“.
2. K této eliminaci tukové buňky lymfatickým aparátem jistě za určitých okolností dochází, je však dodnes nejasné a individuální, jak velké procento to bude.To i přesto, že mnohé metody jsou podporovány lymfomasážemi.
3. Principem těchto technik, zjednodušeně řečeno, je snaha o narušení tukové buňky, respektive její buněčné membrány, či snaha o narušení metabolismu tukové buňky. To se děje energií, která má různé zdroje u různých technik (například ultrazvuková, termická aj.). Přenos této energie na tukovou buňku je poměrně složitý proces zatížený ztrátou energie. Je to proto, že zdroj je mimotělně a k tukové buňce se musí dostat přes kůži a tu zároveň neporušit. Dalším fyzikálním nedostatkem je obtížné cílení této energie do požadované vrstvy, o které mnohdy ani exaktně nevíme, jak je silná, ale nemůžeme si manuálně „sáhnout“ jako při invazivních operačních procesech.
Obecně lze říci, že u většiny těchto technik není ještě přesně určena míra efektu, jeho trvanlivost a nejsou typově specifikována ani pracoviště (ani personál), která by je měla nebo neměla provozovat. Na definitivní medicínské závěry tyto procedury čekají, byť komerční studie jsou samozřejmě vypracované a přístroje jsou po zdravotní a hygienické stránce schválené a certifikované.
K přednostem patří bezesporu jejich relativní medicínská bezpečnost, do jisté míry příznivý vliv na celulitidu a vypnutí kůže, jednoduchost použití a relativně nižší cena výkonu oproti invazivním technikám.
Z nedostatků bývá většinou zmiňován slabý efekt na redukci tukové tkáně, nutnost opakování výkonů (někdy až desetkrát!), mnohdy nutnost doplňujících procedur jako lymfodrenáže, pitné režimy, dietní opatření atd. V poslední době je diskutována v souvislosti s těmito technikami i otázka vlastní modelační činnosti, tedy minimální možnosti ovlivnit tyto „stroje“ umem a zkušenostmi lékaře.
Závěrem lze říci, že téměř každé pracoviště (včetně naší kliniky), které řeší esteticky otázku přebytků tuku, celulitidu, zlepšení a omlazení vypnutí kůže, tyto přístroje vlastní a pracuje s nimi. Otázkou odbornosti, zodpovědnosti a cti zůstává u každého pracoviště i lékaře komu, kdy a na jakou problematiku je doporučuje a jaký efekt slibuje.
Přejděme ke klasické liposukci. Někdy můžeme slyšet stížnosti, že po odsátí tuku např. na břichu se začne o to více ukládat v jiných partiích, je tomu skutečně tak? Slyšela jsem názor, že tělo má „uložené v paměti“ množství tuku, a když jej odsajeme, má tendenci si ho dopočítat jinde… jaký je Váš názor na toto tvrzení?
Již dlouhou dobu je znám fakt, že počet tukových buněk je vrozeně stanovený a toto tvrzení podle odborníků na genetiku trvá i dnes. Tuková buňka nemá schopnost se v dospělém věku reprodukovat, tedy nedělí se a nemnoží se. Efekt po liposukcích proto můžeme považovat za dlouhodobý. Principem výkonů je totiž odstranění určitého procenta tukových buněk v dané oblasti. Pokud dotyčný jedinec po těchto operacích již nepřibírá, partie zůstávají stejné, objemově redukované a vytvarované. Jestliže nabírá na váze i potom, zůstávají partie poměrně štíhlé, protože zbylé procento tukových buněk se v dané oblasti pouze objemově zvětšuje, počet však zůstává stejný. Jinými slovy - partie, kde původní objem tuku redukujeme například na pětinu původního objemu, se „tloustnutím“ nemůže již nikdy zvětšit tak, jako oblast, která je nechaná v původním stavu, a která obsahuje 100% tukové tkáně. To však neznamená, že dochází k nějakému přesunu tuku (nebo jak při konzultacích slyšíme do „vražení se tuku“) do partií, kde liposukce neproběhla. Jejich nabývání nikdy není důsledkem těchto procedur, ale vždy odrazem pokračujícího nevyváženého příjmu a výdeje kalorií. Navíc je nutné si uvědomit, že při těchto „neukázněnostech“ se budou neošetřené partie opticky zvětšovat daleko rychleji.
Bližší informace k zákroku
V jakém případě odmítnete provést liposukci? Kolik procent klientů odmítáte?
Důvodem neprovedení nebo odmítnutí liposukce mohou být okolnosti zdravotní, estetické nebo jiné. Se zdravotními důvody se nesetkáváme tak často, většinou platí, že liposukce, stejně jako ostatní estetické výkony, vyhledávají jedinci relativně zdraví. Pokud tomu tak není, nemusíme vždy odmítnout zájemce s chronickými a dobře léčenými chorobami, je však nutno kontraindikovat onemocnění dekompenzovaná (například srdeční, cévní, plicní, endokrinologická, metabolická aj). Absolutními kontraindikacemi jsou také poruchy krvácivosti, srážlivosti, těhotenství, kojení, závažné psychiatrické a neurologické choroby, stavy selhávající imunity. Odhalení všech těchto důvodů, které nelze detailně vyjmenovat, se děje při konzultacích s pacientem, případně při předoperačních vyšetřeních, jsou-li tato požadována.
Estetické příčiny odmítnutí výkonu mohou být rozličné a obecně by je šlo definovat jako ty, u kterých výrazně převažuje míra rizika nedobrého estetického výsledku nad zlepšením či dokonce dokonalostí po výkonu. Roli zde může sehrát věk, stav kůže, stav podkoží, předchozí nepovedené výkony, vrozené poruchy symetrie a držení těla, monstrózní obezita, nitrobřišní obezita či naopak kachexie, jizvy aj…
Z ostatních důvodů odmítnutí to bývá většinou neshoda mezi představami a nároky klienta a možnostmi těchto technik. Toto nelze chápat ve špatném smyslu. Naopak, jasné definování, zda jsme nebo nejsme schopni požadovaného efektu dosáhnout, ušetří oběma stranám pooperační rozpaky a výčitky (i když mnohdy za cenu neprovedeného zákroku).Odmítnutí zákroků nemáme procentuálně zpracované, údaj by však byl statisticky dostupný z materiálů konzultací.
Boky, břicho, hýždě a stehna jsou nejčastějšími partiemi pro liposukce, co však méně časté oblasti? Řada lékařů je vůbec neprovádí… proč tomu tak je?
Liposukčními technikami modelujeme určité tělesné partie, někdy jednotlivé, někdy jako kombinaci několika partií. V dřívější ch dobách byly kladeny požadavky klienta nejvíce na úbytek tukové tkáně, což souviselo s faktem, že takto byli ošetřováni z většího procenta spíše „hmotnější“ lidé. Dnes je ošetřována tato skupina také, ale především přibylo relativně štíhlých jedinců, kterým některé partie vybočují z jejich postavy a vadí. Někdy jsou to aktivně sportující (fitness, tanec, balet, modeling), kteří nehřeší ani nedostatkem pohybu ani dietními chybami. Právě s tímto rostou jejich nároky nejen na úbytek tukové vrstvy, ale i na tvar, líbivost tvaru, vypnutí kůže, zlepšení celulitidy. A zde nastává problém rizikovosti určitých partií, která je dána nejen věkem a výchozím stavem kůže, ale lokalizací partií obecně. Minimálně rizikové a do vysokého věku dobře ošetřovatelné jsou oblasti jako například zevní stehna a boky. Horší je to již s vnitřními stehny, pažemi, břichy, podbradky, valy v oblasti zad „pod podprsenkou“ aj. Zde již mnohdy nacházíme přebytek kůže, povolení kůže a podkoží, tedy výsledek úbytku elastinu, působení gravitace a působení hmotnostních výkyvů. Další partie jsou také rizikové s ohledem na možné nerovnosti (lýtka, paže, břicha). A konečně existují i topografická rizika s ohledem na cévy a nervy - zatímco u ošetření hýždí asi nic medicínsky nezkazíme, rizikovost podbradků, vnitřních stehem, podpaží, kolen a kotníků mírně stoupá.
Obecně platí, že každý dělá rád věci, které jsou po všech stránkách nejméně rizikové. Nicméně pracoviště, která mají investováno do nejmodernějších modelačních technik a jejich zkušenost s nimi je na úrovni, se nemusí bát prakticky žádných oblastí. I přes vyspělou techniku a bohaté zkušenosti je však vhodné vždy individuálně předoperačně posoudit stav kůže, představy klienta a jeho věk.
Běžně dnes ošetřujeme podbradky, zátylky, preaxillární valy (oblast před podpažím), paže, zádové valy pod podprsenkou, kolena, tuk nad patelou (čéškou), přední stehna, lýtka, kotníky, pubickou oblast (podbřišek). A samozřejmě „klasické oblasti“ jako boky, břicha, zevní stehna, vnitřní stehna, hýždě.
