Sekundární rhinoplastika je název pro korekční výkony, které následují po více nebo méně zdařilých primárních operacích nosu. Korekce nosu je velice delikátní výkon a i nejmenší technická chyba nebo pooperační komplikace mohou mít za následek neuspokojivý efekt.
Chirurgická korekce tvaru nosu patří mezi nejzásadnější výkony plastické chirurgie. Nos je dominantou obličeje a změna jeho tvaru výrazně ovlivní vzhled celé tváře. Korekce tvaru nosu nemůže být uniformní, vždy musí respektovat individualitu pacienta.
Odhaduje se, že u zkušených plastických chirurgů, kteří operují nosy často, je nutná sekundární rhinoplastika u 5 procent pacientů, u méně zkušených operatérů přibližně u 15 až 20 procent pacientů.
Stejně jako u všech reoperací v estetické chirurgii, i zde se doporučuje se sekundární korekcí vyčkat minimálně půl roku, lépe ale rok, aby operované tkáně měly čas na úplné zhojení a regeneraci. I pak je však výkon podstatně obtížnější. Kůže i chrupavky jsou křehké a preparace v jizevnaté tkáni je velmi náročná. Předchozími operacemi, jizvením a někdy proběhlými komplikacemi je rovněž zhoršené prokrvení tkání. Po zákroku je také potřeba počítat s otoky. Otok je možné pozorovat i po dobu týdnů až měsíců.
Velmi obtížně se korigují nosy operované jinými plastickými chirurgy, protože každý má svůj styl, dělá to trochu jinak a operatér provádějící korekční výkon neví, co může očekávat a jaký nález bude přítomen po preparaci. Operační protokol z přechozí operace v tomto případě může být velice nápomocen, ale ani ten někdy nepostihuje všechny detaily.
První otázka, kterou je potřeba při zvažování sekundární rhinoplastiky zodpovědět, je, zda problémy jsou funkčního rázu (porucha dýchání, pokles špičky při úsměvu…), nebo estetického charakteru (křivý nos, nerovný hřbet, pokleslá kolumela…). Druhou otázkou je to, zda subjektivní vnímání pacienta je v souladu s objektivním nálezem na nose. Pokud je mezi nálezem a steskem pacienta diskrepance, je na zvážení, zda provést operaci, riziko neúspěchu je vysoké. Nakonec třetí otázkou je, zda problém lze řešit, a pokud ano, pak za jakou cenu ve smyslu rozsahu operace, jizev, nutnosti odběru chrupavčitých nebo kostních štepů apod.
Problémy, které mohou vyžadovat následnou korekci, jsou tak rozmanité, že je téměř nemožné všechny stručně obsáhnout a popsat.
Funkční potíže, které po primární rhinoplastice přetrvávají, jsou v zásadě trojího typu:
Estetické nedostatky mohou být podstatně rozmanitější a často i nepatrná nedokonalost je vnímána velice negativně. Velmi záleží na subjektivním názoru a vnímání pacienta.
Z výčtu uvedených vad po rhinoplastice se podle studie nejčastěji vyskytují polybeak deformita ve 33 % a ski-slope deformina ve 24 %. Jsou to naštěstí potíže, které se dají relativně dobře a efektivně řešit. Ostatní vady, zejména deformace chrupavčité části nosu, se korigují hůře a v projizveném terénu po několika přechozích operacích jsou výsledky často kompromisní.
Tak jako u všech estetických výkonů, i zde může dojít k neúspěchu a nespokojenosti pacienta i chirurga. Tento neúspěch může být objektivní a tvar nosu, funkčnost nebo obojí je potřeba dále korigovat. Následnou korekcí lze dosáhnout optimálního výsledku a pacienta uspokojit.
Neúspěch může ale být pouze subjektivní, tvar a funkčnost nosu může být perfektní, ale pacientovy představy se nenaplní a není schopen se ztotožnit s novým tvarem nosu a vzhledem obličeje. Tyto situace jsou pak téměř neřešitelné a svízelné jak pro pacienta, tak pro operatéra.