Konzultace proběhla v pořádku. Pan doktor i odvedl svoji práci dobře a s výsledkem jsem spokojená, ale to je asi tak vše. Den před operací jsem jedla i pila naposledy asi ve 3 hodiny ráno. Na kliniku i z ní jsem jela s jejich sestřičkou. Dojely jsme kolem 13h. Nikdo mě předem neinformoval o tom, že budu na pokoji s dalšími dvěma ženami. Takže soukromí nula. Sestřička nám potom sdělila jak to bude probíhat a vysvětlovala, že lidé reagují na anestezii různě, někdo brečí, někdo je mimo atd. Potom jsem se dozvěděla, že na řadu půjdu poslední a že nejdřív půjdu ve 20h. Dali mi infuzi a prášky na spaní (aniž by se mě zeptali, jestli prášek chci nebo mi řekli, co za prášek to je). Po celém dni trápení jsem se konečně dostala na řadu. I když mi bylo sděleno, že za mnou anesteziolog přijde, tak se tak nestalo a byla jsem jediná. Jak kdyby nestíhali... Na sále mě přepadla menší panika, jelikož mi nikdo nedal nic na uklidnění. Lékaři si dali pokyn rukou a bez jakéhokoli varování mě uspali. Když jsem se probudila nastal scénář, o kterém sestřička mluvila. Brek, protože jsem nemohla dýchat vlivem malé podprsenky. Místo nějakého uklidnění se mi dostalo poučování o tom, že musím dýchat pomalu a jestli neberu nebo bych neměla brát antidepresiva. Z toho jsem naprosto vytočená dodnes. Celý zbytek noci byl taky hrozný, musela jsem se DOVOLOVAT abych mohla zavolat příteli, abych se uklidnila. Když jsem potřebovala na záchod a byla naprosto zesláblá, abych křičela, tak jsem se sestřičky nemohla dovolat. Žádný tlačítko nečekejte, buď najedete sílu zařvat nebo máte smůlu. Ráno jsme se musely zvednout a dojít do koupelny. Sestřička u mě arogantně stála, že to musím zvládnout sama, že doma mi taky nikdo nepomůže. Řekla jsem, že to není pravda, že na mě čeká přítel a má i dovolenou. No aby toho nebylo málo, tak jsem musela ráno poslouchat DOSLOVA jak jsou ty druhý dvě šikovný, že to tak zvládají. Pasivně agresivně mířený na mě, že já nejsem. Nikoho ani nenapadlo, že jsou o několik hodin napřed. Ráno nám dali něco na bolest a mohly jsme domů. No já ne. Mně bylo řečený, že si tam ještě hodinu zůstanu, že je mi tam líp, než doma. Než přijela sestřička, která mě vezla do Brna prášen na bolest vyprchal. Sestřička nebyla sestřička ale závodník, protože jezdila do zatáček tak, že ani se zdravým člověkem by mě nenapadlo tak jet. Celou cestu jsem probrečela bolestí. Přijet pak domů za přítelem bylo jako vysvobození. Konečně jsem si nepřipadala jako přecitlivělej odpad, ale jako člověk po zákroku. Pan primář odvedl práci dobře, ale všechno ostatní byla naprostá hrůza, co bych ani od veřejné nemocnice nečekala. Kdyby tu byla ta možnost, nikomu, než jemu bych peníze nedala. Za toto chování by nikdo neměl být ještě odměňován. Za hromadu peněz dostanete přístup horší, než zvíře v útulku. Příště, jestli bude potřeba reoperace, tak sem rozhodně nejdu.