Augmentace jako nástroj k zvýšení sebevědomí

PayaMosi

Jablonec nad Nisou

Stojí to za to

Průměrná cena: 99.600 Kč

FORMÉ Clinic

4.9

(174)

Praha

Kontaktovat

Už od dětství mi všichni říkali, že jsem celá po tátovi. V pubertě jsem zjistila, že jsem po něm nejspíš zdědila i prsa. Spolužačky už tehdy nosily normální kosticové podprsenky, zatím co já nosila jen ty sportovní, protože mi ostatní byly velké. Snažila jsem se myslet pozitivně a doufat, že časem mi prsa vyrostou, ale posměšky od spolužáků mi na sebevědomí zrovna nepřidaly. V 16 letech jsem si poprvé začala pohrávat s myšlenou, že až budu dospělá, tak si nechám prsa zvětšit. Nikomu z rodiny jsem o svém přání neříkala, neboť rodiče jsou odpůrci umělých prsou. Roky šly dál a kdykoliv měla nastat situace, že bych měla být před lidmi v plavkách či spodním prádle, propadala jsem panice. Osobně mohu říct, že jsem s nahotou bojovala i v partnerském vztahu, kdy jsem se díky malým prsům necítila přitažlivě. Ve svých 24 letech jsem se o plastiku prsou začala opět více zajímat a snažila se získat co nejvíce informací. Četla jsem všemožné příspěvky na Facebookových skupinkách a především recenze na lékaře a kliniky zde na Estheticonu. Po několika měsících váhání jsem se odhodlala jít na první konzultaci. Vybrala jsem si MUDr. Lhotského (Formé Clinic Praha), kterého jsem již znala z předchozích let, kdy mi 2x operoval zápěstí ve Vysokém nad Jizerou. Když jsem poprvé na sebe oblékla zkušební podprsenku a zkoušela velikosti implantátů, tak jsem hned věděla, že operaci podstoupím ať to stojí co to stojí. Nechtěla jsem nic přehnaného, přála jsem si přirozená prsa, která by seděla k mým tělesným proporcím. A tak jsme společně vybrali anatomické implantáty Mentor CPG 322, 330 ml, umístění pod žlázu skrze podprsní rýhu.

19.4. 2023 byl mým osudným dnem, kdy jsem podstoupila augmentaci. V 7:00 jsem měla nástup na kliniku a krátce po 9. hodině už jsem byla na operačním sále. Po operaci jsem byla plně při smyslech až okolo 14. hodiny. Bolest minimální, spíše mě tlačily drény pod podprsenkou. Celý den jsem v klidu prospala, občas jsem se šla projít po chodbě, abych pořád neležela. Večer jsem si preventivně vzala prášek na spaní a probudila se až druhý den na snídani. Sama jsem se zvládla od pasu dolu osprchovat a úspěšně jsem byla propuštěna domu. První dny jsem byla překvapena, že nemám bolesti. 3.-5. den se dostavila mírná bolest, která ale po analgetikách ustupovala. Návrat do běžného života šel u mě velice rychle. Po pár dnech jsem byla schopná doma fungovat - něco malého uvařit, umýt nádobí, utřít prach, ale zároveň jsem nechtěla nic uspěchat. Nebudu lhát, celá rekonvalescence je nejen fyzicky, ale i psychicky náročná, ale ta radost, že se konečně cítím jako žena, všechen nekomfort zahnala. Nikdy jsem se necítila tak dobře, jako po této operaci. Nyní lituji, že jsem do toho nešla už dříve.