Začínajícího estetického chirurga by měl někdo vést

Je přímým žákem profesora Fahouna. Získal řadu zkušeností a sám jich mnoho předal. Patří ke špičkovým operatérům v estetické chirurgii. O výchově mladých lékařů, rizicíh a nezdařených zákrocích jsme hovořili s primářem Ústavu estetické chirurgie, MUDr. Dušanem Zárubou.

Pane primáři, jak jste se dostal k estetické plastické chirurgii?

Po atestaci z chirurgie jsem nastoupil k profesoru Fahounovi, který mě zasvětil do estetické chirurgie, které se ve své době jako jediný u nás plně věnoval. Všem nám, kteří jsme u něj pracovali, předal zkušenosti a znalosti oboru.

Vy sám jste tedy měl osobní vedení zkušeným operatérem, jakou roli ve vzdělávání lékařů takové vedení hraje?

To má samozřejmě velký význam. Začínajícího lékaře by měl někdo vést než začne operovat samostatně. Bohužel, většinou tomu tak není.

Pokud se setkáváte s nezdařeným výsledkem operace a na vině je jednoznačně operatér, informujete jej o tom?

Nepovažujete to pro původního operatéra za důležité?

Asi by to svůj význam mělo, ale někdy je komunikace obtížná. Většinou to řeším pouze tehdy, pokud se jedná o kolegy, které znám.

Setkáváte se s tím, že k Vám přicházejí pacienti se žádostí o reoperaci stále od jednoho lékaře?

Ano, určitě. Jsou lékaři, kteří nemají problémy a naopak pracoviště, kde se to opakuje několikrát.

Je to možné systémově ošetřit?

V současné době není žádná legislativa, která by umožňovala nebo neumožňovala některým lékařům určité zákroky dělat. Pokud nedojde k nějakému vážnému poškození pacienta, nelze to řešit. Spokojenost a nespokojenost s výsledkem operace není žádné vážné poškození.

Jakou roli v této problematice hraje Společnost estetické chirurgie?

Společnost může dávat pouze doporučení. Pokud má lékař atestaci z plastické chirurgie, tak není možné něco mu určovat.

Je třeba k atestaci z plastické chirurgie realizovat určitý počet zákroků estetické chirurgie?

Ne, v atestaci prakticky nejsou zahrnuté estetické operace. To je zásadní, protože atestace z plastické chirurgie se dělá z obecné nebo z podoborů plastické chirurgie. Ale estetickou chirurgii nikdo neučí, přestože 70 % lékařů s atestací se živí estetickou chirurgií.

Považujete za rizikový fakt, že zahraniční pacienti chtějí po operaci co nejdříve odjet domů?

Je to problematické. Jsou pracoviště, která si nechají přivést například 20 cizinců, během několika dnů je odoperují a za dva dny je pošlou zpět a víc je nevidí. To nemá s medicínou nic společného. Je třeba mít možnost pacienty kontrolovat.

Považujete za důležité ponechat časový interval mezi konzultací a přistoupením k operaci?

Považuji to za důležité u jednoho z cca dvaceti pacientů. Když například člověk neví, co od operace očekávat, potřebuje o tom mluvit s lékařem a následně si vše promyslet. Ale dnešní informovanost, například díky internetu, je na vysoké úrovni. O problematice standardních operací jsou většinou informováni velmi dobře a při konzultaci potřebují víceméně upřesnit detaily konkrétně pro sebe.

Takže připouštíte variantu: jeden den konzultace, druhý den operace?

Pokud s pacientem například dva měsíce komunikuji mailem a viděl jsem fotky, tak tuto možnost připouštím. Něco jiného je, když člověka vidím poprvé v životě a měl bych druhý den jít operovat. Pokud se jedná o pacienta, který má například pokleslá víčka, tak tam není co rozmýšlet. Jiné je to u operace, která má změnit výraz obličeje, jako je to například u operací nosu. Tam bych asi hned druhý den neoperoval.

Co pro lékaře Vašich zkušeností může být v estetické chirurgii stresující?

Dnes mě už nestresuje to, jestli operaci zvládnu nebo ne. Profesor Fahoun říkával, že každý chirurg si nejvíc komplikací přivodí sám a měl v tom pravdu. Praxí a zkušenostmi se lékař učí vyhýbat komplikacím. Ale co mě stresuje, jsou nečekané komplikace, které můžou nastat u jakéhokoliv pacienta, a které nelze ani v dnešní době odhadnout. I u estetické operace se může stát, že nastanou komplikace, kdy je ohrožen život. Pak se musí operatér rychle přemístit z oboru estetické chirurgie do klasické medicíny. Ne každý pacient si tato rizika uvědomuje.

Dotkněme se ještě problematiky augmentací. Jak dlouho by měla být zajištěna péče o pacientky po augmentaci?

Problematika augmentací by neměla být záležitéstí jednorázové operace. Každá žena s implantáty by měla být v systému dlouhodobého sledování a měla by mít možnost se kdykoliv obrátit na pracoviště, kde byla operace provedená. Augmentace je operace, po které se můžou objevit komplikace po půl roce, ale také po pěti nebo deseti letech.

Narůstá tendence na pracovištích, která augmentace provádějí, takto postupovat?

Myslím, že spíše narůstá tendence pacienta odoperovat a už ho nevidět. Typické jsou právě zájezdy cizinců, které už nikdy nevidíte. Nepovažuji to za správné.