Mám pocit, že lidem dávám naději, říká plastický chirurg Jan Měšťák

Nepřál si, abych o něm psala jako o mimořádném odborníkovi. A přesto mě témeř každou větou o své mimořádnosti přesvědčoval. Doc. MUDr. Jan Měšťák CSc. hovoří nejen o plastické chirurgii.

Pane docente, jaká byla Vaše cesta k plastické chirurgii a proč jste se rozhodl věnovat právě tomuto oboru?

Vlastně ta cesta začala již v dětství. Původně jsem se přihlásil na hotelovou školu v Mariánských Lázních, ale nevyšlo to, a tak mě rodiče dali do učení do Fyzikálního ústavu akademie věd. Byl to takový malinký podnik, kde jsme dělali ve vývojových dílnách mnoho krásných věcí. Tím jsem se dostal k jemné mechanice, což se mi později velice hodilo. Pět let jsem se zabýval černým řemeslem a poznal mnoho různých kolektivů. Tam jsem také pochopil, že vůbec nezáleží na tom, jestli má člověk bílý plášť nebo nemá. Víte kolik je nevzdělaných lékařů a kolik je vzdělaných lidí, kteří nemají titul? Současně jsem studoval večerní gymnázium, závodně tančil a hrál vrcholově volejbal. Na vlastní kůži jsem poznal, že se dá současně zvládnout mnoho věcí a docela dobře. Konkrétní cesta k plastické chirurgii vedla potom přes zkušenost získanou z kliniky plastické chirurgie Vinohradské nemocnice v Praze, kde si mě paní vrchní oblíbila, coby v montérkách oblečeného zaměstnance v „0“ ročníku medicíny a chtěla, abych dělal drobné opravy na oddělení. Setkal jsem se tam s dětmi s rozštěpy a jinými vadami, povídal si s nimi, a tak jsem se seznámil s plastikou, to rozhodlo.

Jste nositelem pamětní medaile za zásluhy o rozvoj plastické chirurgie na Slovensku a držitelem patentu za vynález v oboru plastické chirurgie. Můžete nám tento svůj úspěch přiblížit?

Jedna z mých mnoha funkcí je ta, že vedu doškolování lékařů pro plastickou chirurgii. Pořádám různé školící akce, celodenní semináře a zkouším atestace. Protože moje pedagogická činnost byla a je propojena s kolegy ze Slovenska, byl jsem poctěn touto pamětní medailí.

Pokud jde o můj patent, získal jsem ho od ministerstva průmyslu a rozvoje asi před deseti lety s panem doktorem Babincem za tzv. bobtnavé gelové tyčinky užívané v plastické chirurgii. Po vložení tohoto gelu do postiženého místa přijímá gel vodu a nabývá na objemu. Tím je možno vyřešit některé estetické, ale i poúrazové stavy. Nyní se zabývám podobnou problematikou, ale s podstatně širším využitím v plastické chirurgii. Opět připomínám, jak vděčím tomu, že jsem prošel školou jemného mechanika. Je mnoho dalších příkladů, které tuto skutečnost potvrzují. A samozřejmě pracuji také na operačních postupech, ale to už je něco jiného.

Máte Vy sám oblast plastické chirurgie, na kterou se specializujete?

Plastická chirurgie v nejširším slova smyslu je řešení různých vrozených a získaných vad, poúrazových a pooperačních stavů, ztrátových poranění, tzv. replantací, tj. zpětné našívání částí končetin oddělených úrazem, rozsáhlých defektů po odstranění kožních i jiných nádorů, popálenin a kosmetických vad. V začátcích své klinické praxe jsem se věnoval prakticky všem problematikám, později po mnoho let obličejovým rozštěpům. V současné době na klinice plastické chirurgie 1.LF UK a FN Na Bulovce, kterou vedu, je jedním z hlavních nosných programů řešení chirurgické léčby rakoviny prsu u žen s okamžitou nebo oddálenou rekonstrukcí prsu po jeho odstranění.

Je nutno zmínit, že v populaci jsou vytypované ženy, které mají v rodině rakovinu prsu a je u nich vysoké riziko, že také onemocní. Máme zavedený program, kdy těmto ženám odstraníme prsní žlázu a okamžitě prs rekonstruujeme. Žena pak může klidně žít, bez myšlenky na to, že možná zítra nebo za týden nebo za několik měsíců u ní propukne rakovina prsu. Přesto, že toto je naše priorita, věnujeme se i všem ostatním typům operací, jako jsou vrozené vady rukou, genitálu, různé nádory. Řekl bych, že prakticky neexistuje téměř žádný chirurgický obor, který by se obešel bez spolupráce s plastickou chirurgií. Mladým lékařům říkám, že toto je základ a kosmetická chirurgie je až na konci celého oboru.

Hovořil jste o rekonstrukci prsu po jeho odstranění pro nádor. V té souvislosti jsem se setkala se studií, která zkoumala hodnotu této náročné operace pro ženu, jejíž choroba nemá příznivou prognózu. Jaká je Vaše zkušenost se ženami, které takto operujete?

Pro mě je to naprosto jednoznačné. Ze svých zkušeností i ze zkušeností svých kolegů vím, že rekonstrukce má pro ženu obrovský význam. Operoval jsem jednu mladou ženu, která měla již pokročilé stádium rakoviny prsu. Onkolog ani mammolog rekonstrukci prsu nedoporučil. Jednoho dne přišla a řekla mi, že nechce žít, že chce mít prs. Radil jsem se tehdy s předsedkyní etické komise Lékařské komory a ona doporučila psychiatrickou konzultaci, při které se skutečně ukázalo jako nezbytné rekonstrukci provést. Tato žena pak žila ještě 6 let. Celých 6 let života se jí zhodnotilo. Je zajímavé, že mnohdy tyto ženy až tak nezajímá, jak korektně je udělána ta primární operace, odstranění nádoru, ale jak dopadne rekonstrukce. Ztráta prsu je pro ženu vždy těžký handicap, takže tyto operace jsou pro nás více než smysluplné.

Dá se v spektru zákroků, které provádíte určit, kolik procent operací je estetických a kolik rekonstrukčních?

Najít přesnou hranici mezi kosmetickými vadami a jinými vadami je někdy obtížné. Ke kosmetickým vadám například patří obrovské prsy, které zatěžují ženu i po stránce zdravotních obtíží – bolesti hlavy, páteře, kožní problémy aj. Dá se však říci, že na univerzitní klinice jsme zaměřeni na všeobecnou plastickou chirurgii a na soukromých klinikách spíše na chirurgii estetickou. I když na univerzitní klinice samozřejmě operujeme také kosmetické vady.

Jaký vliv na pojetí krásy u nás mají média?

Určitě tu vliv je a s přibývajícími pracovišti plastické chirurgie je možnost řešit problémy, které byly dříve neřešitelné. Ve své praxi se setkávám více s ženami. Dá se říci že zhruba 94 % mých klientů jsou ženy, protože žena je asi daleko citlivější a vnímavější na svůj vzhled. I když je fakt, že v současné době se i muži snaží více vyrovnat s požadavky na dobrý vzhled. Ženy jsou zaměřeny především na řešení vrozených vad, jako jsou třeba malá prsa, či velký nos, a také na věkové změny. U vrozených vad to může být i celoživotní problém. Setkal jsem se s osmašedesátiletou ženou, která od dětství trpěla nevhodným tvarem nosu a až v tomto věku mě požádala, abych ji operoval. Všeobecně je markantní nárůst kosmetických operací.

Nemáte ale dojem, že s estetickými operacemi se vytrácí i určitá originalita?

Trošku možná máte pravdu, já jako mužský bych si kosmetiku dělat nenechal. Je tady hodně lidí, kteří tíhnou ke stejnému pohlaví, a proto se chtějí měnit, což je častější u mužů než u žen. Jde hlavně o to, že každý z nás je jinak vnímavý. Je žena, které nevadí, že ztratila prs a u jiné je to otázka související s dalším žitím. Důležité je, aby výsledek jakékoliv operace byl přirozený. Je neuvěřitelné, jak některé operace ženu posílí, jak dokáže jinak a sebevědoměji vystupovat, jak se zlepší její manželství. Je pravda, že se mírně může vytratit určitá originalita, ale identita musí být zachována.

Jaké jsou tedy nejčastější motivy žen, které se rozhodnou pro plastickou operaci?

Nikdy by to nemělo vycházet od muže. Žena musí chtít změnu sama kvůli sobě. Znám případy žen, které se nechtějí převlékat ve společné šatně, protože se stydí za malá prsa. Po operaci je žena najednou svobodná a nestydí se za své tělo. Prvním obdobím, které vyvolává nespokojenost se svým tělem, je puberta. Později, když žena porodí, tak se tělo samozřejmě mění a mnoho mužů to ženě dává nepříjemně znát. Žena ztrácí sebevědomí. Mohou to být i ženy, které opustí partner a operace jim pomůže. Dalším motivem je i zaměstnání, ženy potřebují vypadat dobře.

Jaký je Váš ideál krásy?

Při pobytech v zahraničí jsem se například ve Skandinávii setkal s překrásnými blondýnkami s modrýma očima a po návratu do republiky jsem viděl naši českou ženu. Byla nádherná. Takže nemůžu říct. Jsou ženy, které nejsou tak krásné a přitom na Vás působí jako ty nejkrásnější. Takže to tak neklasifikuji. I při soutěžích Miss je tam spousta krásných dívek, které vás neosloví a pak je tam jedna, která člověka zasáhne.

V čem myslíte, že je česká plastická chirurgie mimořádná, co může světu nabídnout?

Protože jsem prošel mnoha pracovišti, vím, kde jsou naše plusy a mínusy. Především je to akademik Burian a mnoho jeho žáků, kteří se zasloužili o vysokou úroveň naší plastické chirurgie. Za všechny musím jmenovat profesora Fáru, Karfíka, Bařinku a další.

Když tak o tom přemýšlím a dívám se na Vaše ruce, říkám si, co všechno v nich musí být, jaká zručnost…

Domnívám se, že kromě jistoty a pevnosti ruky je to především velká zkušenost, která nám umožňuje dělat svoji práci s dobrými výsledky.

V čem především podle Vás spočívá úspěch?

Úspěch může být individuální a kolektivní. Úspěch individuální se opírá o pracovitost, disciplínu, vůli, schopnosti překonávat překážky, intuici a invenci. Zkušenosti v tomto směru mám i ze sportu, když jako dorostenec patřil ve volejbalu k nejlepším v republice. Vím však, že byli někteří ještě talentovanější než já, ale scházelo jim nasazení, odhodlání i vůle. Bohužel mnoho vynikajících lidí, a to nejen ve sportu, se proto profesně neuplatní. Tajemství úspěšnosti také spatřuji ve schopnosti rozeznávat důležité od nepodstatného, perspektivní od bezvýznamného. Srovnávám to s jakousi analogií hry v šachy, kdy není důležitý první ani druhý tah, ale další.

Co se týče úspěšnosti kolektivu, zde hraje velkou roli profesionalita, kvalita mezilidských vztahů a také disciplína. Právě hodnotné mezilidské vztahy s respektováním reálných a přesvědčivých cílů jsou jedním z nejdůležitějších motivačních aspektů úspěšnosti. Úspěchy ve světě plastické chirurgie bývají podle mého názoru jednoznačně podmíněny schopností operatéra navodit maximální důvěru pacientů k lékaři i výsledku operace. Moje mnohaleté zkušenosti to jenom potvrzují.

V čem vidíte hranice oboru a jakým směrem by se podle Vašeho názoru měla plastická a chirurgie ubírat?

Nedávno se mě někdo zeptal na přenesení kůže obličeje z člověka na člověka. Mám na to svůj etický názor. Myslím, že kdyby někdo z příbuzných potkal člověka, který je nositelem části obličeje jeho zesnulého, tak to musí velmi silně zapůsobit.

Další cesta plastické chirurgie by měla vycházet ze současných bohatých zkušeností, které samozřejmě mohou být dále rozšiřovány. Stále připomínám mladým plastikům, že by se neměli pouštět do heroických výkonů, které bývají spojeny s velikým rizikem. Jasné hranice vidím ve střízlivosti a obezřetnosti.

Dá se tedy říci, že hranice plastické chirurgie jsou spíše v etických omezeních, než v technických možnostech?

To stoprocentně. A je třeba vždycky dělat medicínu bez ohledu na peníze. Peníze jsou pro mě osobně jen prostředkem, jak udělat radost druhým a ne sám sobě. I pro plastického chirurga musí být první medicína, ne zisk.

Předpokládáte, že třeba za 20 let se budou dělat jiné zákroky z hlediska techniky, či použití jiných materiálů?

Ruka operatéra je vždycky stejná. A ta je hlavním nástrojem, ten se nemění. V průběhu let se samozřejmě rozšířila škála operací, které lze provádět. V současnosti se začíná například využívat při operacích robot, ale ten základ, šikovnost, to zůstává. Věřím, že mnoho operačních postupů se zachová. Bude se více využívat mikrochirurgie, ale neočekávám nějaké přelomové změny.

Občas slyšíme narážku na určitou nadbytečnost estetické chirurgie, vždyť „nezachraňuje životy…“ Co přináší, odhlédneme-li od rekonstrukční chirurgie, estetickému chirurgovi uspokojení?

Bylo by velkou chybou, kdybychom se domnívali, že náprava kosmetických vad plastickým chirurgem je mnohem bezvýznamnější, než řešení některých vrozených vad. Víme velmi dobře, co přinese ženě pro její další život rekonstrukce prsu odstraněného pro nádor. Stejně tak přirozené zvětšení nedostatečně vyvinutých prsů nebo úprava velkého nosu vzbuzujícího posměch okolí. Největším zadostiučiněním a radostí pro mě je radost a projevy štěstí operované ženy, které se změní život v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Jiná i materiální hodnota je u mě vždy v této chvíli daleko vzdálená.