Dobrý plastický chirurg by si měl umět vybrat

Kde jsou meze rizik a zodpovědnosti v plastické chirurgii? Kdy operovat a kdy ne? A co je největším problémem současných estetických chirurgů? O těchto a řadě dalších problémů jsme hovořili s MUDr. Svatoplukem Svobodou.

Pane asistente, jaký je Váš postoj k provádění estetických operací u zahraniční klientely?

Zahraniční klientele se téměř cíleně vyhýbám. Důvodem není ani jazyková bariéra, ani komfort, který můžeme nabídnout, ani peníze.

Nerad ji operuji ze dvou zásadních důvodů : Prvním důvodem je sledování pacientky po operaci. Já nepustím pacientku ze zřetele, dokud není naprosto zahojená, což v plastické chirurgii znamená šest až osm týdnů, u některých operací i půl roku. A nemyslím si, že by nějaká zahraniční klientka byla ochotná dojíždět jednou týdně na kontrolu po dobu tří měsíců. A za druhé je tu otázka řešení možných komplikací. Nikde nikdo na světě se nemůže vyhnout případným komplikacím.

Chirurg, který řekne, že nemá nikdy žádné komplikace buď lže, nebo neoperuje! To je staré chirurgické přísloví, které platí. I když musím říci, že komplikací u nás máme minimum, ale zcela je vyloučit není možné. Důležité ale je, že v případě komplikací u české klientely jsem schopen všechny neočekávané události rychle řešit a s pacientkou jsem stále v kontaktu.

Představte si třeba situaci, že žena za pět dní po operaci odjede domů do zahraničí a tam se jí například infikuje rána na břiše. Co bude dělat? Je-li to naše pacientka, je zde naše 24 hodinová služba na telefonu, a i když jsou to pacientky z druhého konce republiky, tak se do dvou tří hodin o ně umíme postarat. Nehledě na to, že máme kontakty na všechna pracoviště po republice a když by například pacientka z Moravy měla komplikaci, můžeme kontaktovat pracoviště na Moravě, s kterým se o potřebné péči dohodneme. Poskytujeme tak pacientkám stoprocentní jistotu následné péče.

Zlobí mě, že často pacientky někdo odoperuje, ale už je nepoučí a nestará se o ně. U zahraniční klientely většinou nemám možnost zvát si pacientky na kontroly například po augmentaci za dva měsíce, za půl roku. A co když ta pacientka má opravdu problém? Musíme to řešit, pacientka musí přijet.

Jen velmi obtížně. Někteří moji kolegové to mají bohužel zcela neošetřené. Ale také není vyřešeno to, že - pokud vím - žádná pojišťovna u nás českého plastického chirurga nepojistí proti komplikacím u zahraniční klientely. Už takhle kterákoliv pojišťovna v Čechách výkony z kosmetické indikace pojišťuje jen velmi zřídka. Každý plastický chirurg by toto pojištění měl mít, ale jeho uzavření je opravdu velmi problematické. Všichni lékaři, kteří mají odpovědnostní pojištění, mají téměř vždy ve smlouvě, že jejich pojištění se nevztahuje na výkony z kosmetické indikace. Což jsou vlastně všechny naše výkony. A u pojištění na zahraniční klientelu je to ještě problematičtější.

Představte si příklad, že odoperujete Angličanku, ta odjede za tři dny do Británie, protože tak se to běžně dělá. Tam se může stát, že dostane zánět do operovaného prsu. Navštíví tam plastického chirurga, ten zjistí infekční komplikaci a vyúčtuje reoperaci a následnou péči. V rámci EU se pak pacientka obrátí na soud a bude žádat náhradu po českém plastickém chirurgovi.

Jak to, že přes všechna rizika řada Vašich kolegů zahraniční klientelu operuje?

Je to lukrativní, a tak i přes ta rizika do toho někteří kolegové jdou. Já vážně ale nemám zapotřebí takhle riskovat. V medicíně se pohybuji 38 let a vím, že vždycky se může stát cokoliv.

Kolik máte zhruba komplikací?

Zažíváme je naštěstí minimálně, řekl bych - za tu dobu co zde působíme - tak 3-5 vážnějších, ale zvládli jsme je zatím vždy ke všeobecné spokojenosti, pacientky i naší. Myslím, že nejlepším důkazem toho je, že se nám pacientky vracejí. Platí, že spokojená pacientka tři nové přivede a nespokojená jich deset odvede.

Jak hodnotíte ukázněnost klientů co se týče Vámi doporučené pooperační péče?

To je naprosto individuální. Často hned mezi dveřmi poznáme, zda budou ukáznění či problematičtí. A když začne „blikat varovné světýlko“, tak by měl lékař od operace upustit. I když přijde o finanční zisk, tak to není taková ztráta. A my jsme naštěstí v situaci, kdy nemáme zapotřebí jít do operací u pacientů, o kterých si myslíme, že s nimi budou problémy. Profesor Fára říkal: Největším uměním plastického chirurga je odmítnout pacientku. Dobrý plastický chirurg by si měl umět vybrat, mít dostatek odvahy a vážit si sám sebe v tom, aby řekl: „Nezlobte se, paní, ale vás já operovat nebudu.“

Proč například odmítnete pacientku operovat?

Těch důvodů je několik: Buď má ta dáma nesplnitelné požadavky, což se samozřejmě stává, nebo není na požadovaný typ operace vůbec vhodná, nebo má o možnostech plastické chirurgie naprosto zkreslené představy. Třeba když si přinese fotografii jak chce vypadat a lékař ví, že to vážně udělat nejde. Jestliže je natolik rozumná, že si to dá vysvětlit a pochopí, co pro ni reálně udělat můžeme, pak se lze dohodnout. Ale musíte cítit určité navázání kontaktu. Jestliže vám pacientka věří a vy víte, že ji skutečně můžete pomoci, je možné ji operovat. Jestliže cítíte, že to tam není, a že to tam ani nebude, tak nemá smysl se do něčeho takového pouštět. A pokud vidíte, že pacienta opravdu není schopna pochopit, že chce věci nereálné, je potřeba ji odmítnout hned na začátku.

Jaké jsou reakce pacientek, které odmítnete operovat?

To je různé. Některé se trochu zlobí, některé to přijmou klidně nebo s humorem, občas se i trochu zastydí. Když jim například řekneme, že by měly zhubnout. Vždycky jim ale věnujeme dost času a doporučíme, kde a jak, jakou metodou, třeba i pod lékařským vedením, se o redukci váhy pokusit a dáme jim najevo, že jim moc věříme, že to dokážou. Často je to pro ně dobrá motivace, nabudou trochu sebevědomí a odcházejí i přes odmítnutí spokojené.

Když přehlédnete scénu českých estetických chirurgů, jak situaci hodnotíte?

Mnozí mladí, draví, perspektivní…Někteří hodně zruční s velkou budoucností, ale ještě málo zkušení. Medicína, a chirurgie zvlášť, je hodně o zkušenosti. Aby chirurg věděl, s čím se může setkat a do čeho by se neměl pouštět. Já odmítám zhruba 10% pacientek. Třeba proto, že je to mladá žena, která má hezká prsa a operací a následnými jizvami bych je jenom zohyzdil. Jenže ona jde pryč a jiný plastický chirurg, na kterého narazí, jí tu operaci udělá. A ona pak přijde za půl roku k nám s pláčem a prosí, abychom jí to opravili, což už je velmi obtížné.

Jak je na tom Česká republika s počtem reoperací, je jich mnoho?

Začíná být. A na vině je nezodpovědnost a nezkušenost.

Lze to nějak systémově ošetřit?

Ne.

A pokud přijde někdo s nezdařeným výsledkem operace, lze rozlišit, zda jde o pochybení chirurga nebo zda například pacient zanedbal pooperační péči?

Jen obtížně. Samozřejmě vždy předpokládáme, že každý plastický chirurg se snaží svou práci provést co nejlépe, ale ne vždy se podaří. Každý může mít a někdy má nějaké komplikace. Rozumný plastický chirurg to ví a nikdy nesvede vinu na svého kolegu. Měla by existovat a musí existovat mezi plastickými chirurgy určitá loajalita, určitá stavovská soudržnost, vzájemně bychom se měli podržet. Nikdy nikdo neví, kdy bude takovou pomoc potřebovat – v zájmu svém i svých pacientů – on sám.

Ale jak daleko by tato loajalita měla jít? Pokud se například setkáváte s vyšším počtem reoperací od stále stejného kolegy?

Nepomlouvat kolegy, neshazovat, spíše se snažit pomoci. Když budu mít několik nepovedených operací stále od jednoho, tak zvednu telefon a řeknu mu to. Plastičtí chirurgové v Čechách se mezi sebou všichni znají a tak se jistě domluvíme.

V posledních letech se ale často setkávám se zcela neznámými jmény. To, že si někdo vyvěsí na dveře ceduli, že dělá plastickou chirurgii, ještě neznamená, že je to plastický chirurg, ale bohužel i takoví jsou. A operují. Když to není plastický chirurg a dal jsem mu vědět, například mailem, že o jeho činnostech vím, buď neodpověděl vůbec nebo jsem se se zlou potázal.

Z jakých oborů se nejčastěji rekrutují lékaři, kteří zasahují do plastické chirurgie?

Oční lékaři, kteří operují oční víčka, ORL lékaři dělají nosy, někteří chirurgové se pouštějí i do operací prsů....

Když atestuje lékař z plastické chirurgie, myslíte že je dostatečně připraven na práci estetického chirurga?

Ne, většinou jen velmi málo. Navíc atestace se skládá z plastické chirurgie obecné a estetická operativa se prakticky téměř neučí ani nezkouší.

A co dělat s tímto?

Co potom ale s lékařem, který má vysoké procento komplikací či nepovedených operací, ale on si nenechá poradit nebo domluvit?

Obávám se, že u nás nemá nikdo žádnou možnost tento problém řešit.

Neřekl bych ani tak, že je to o komplexnosti, ale jde o to, že pacientky mají mít naprosto individuální péči. Ta u nás začíná tím, že si s nimi každý povídá, věnujeme jim svůj čas, mluvíme s nimi o operaci i o všem, o čem chce mluvit. Každá pacientka potřebuje něco jiného, má jiné představy i jiný přístup k vlastnímu výkonu, jiná přání. My se vždy snažíme maximálně vyhovět. Jestliže si něco přeje a není to zásadně proti některým nezbytným pravidlům, vycházíme jí vstříc. I v maličkostech – jestliže si třeba přeje něco zvláštního k snídani či obědu, je-li to v našich silách, splníme to.

Samozřejmě před propuštěním s každou pacientkou mluvíme o všem, co ji čeká, co má dělat, čeho se má vyvarovat, jak se má chovat. Dostane do ruky všechno, co potřebuje, dostane veškeré kontakty na nás a může kdykoliv zavolat a poradit se. Naše pacientky ví, že na telefonním čísle je stále někdo, s kým můžou všechno zkonzultovat. A my s nimi všechno okamžitě řešíme.

Na portálu však řada žen klade dotazy, protože si po operaci neví rady. Co je příčinou? Myslíte si, že u jiných lékařů se pacientky bojí zeptat svého operatéra?

Domnívám se, že někteří lékaři a jejich spolupracovníci se svými pacientkami málo komunikují. Často je to tím, že lékař pacientku odoperuje a snaží se jí brzy zbavit. V posledních letech jsem tento trend zaznamenal. A zejména u zahraniční klientely.

Je potřeba si ale uvědomit, že i plastická chirurgie by měla být především medicína a pak teprve „kšeft“. Ale bohužel to někdy bývá naopak.